Bezmocnost

Při zkoumání pocitů v situaci, kdy se nabízí životní změna, máme ochotu “vstoupit na neprobádanou půdu“, nebo ulpívat v tom, co už známe.
Preferujeme “jistoty”, nebo pouštíme ochotně do svého bytí změny tak jak se nabízí… a život nabízí mnoho možností 🙂)
Ve chvíli kdy volíme, jsme objektivní a přítomní, nebo vybíráme podle zvyků, naučených vzorců z rodiny a společnosti…
Necítím se příjemně v partnerství, v tom čím se zabývám. Zlobím se na vnější okolnosti, nebo přijmu, že je možné že se bojím změny? Proč asi…
V podvědomí, v oblastech paměti kam obvykle při zkoumání souvislosti nedosáhneme, mohou být uloženy programy z dětství, které jsou schopny pocitově vytvořit nepropustnou bariéru.
Objevit takovou hradbu mezi naučeným a skutečností může znemožňovat strach, vytvořený nedůvěrou lidí, kteří nás jako dítě vychovávají a necítí se ukotvení v přirozenosti.
Slýchali jsme “nemůžu to dítě nechat ani na chvilku samotné. Hned něco vyvede. Kdyby mě nebylo, vlítne pod auto. Musím ji pořád hlídat. Život je zlý. Radši to nedělej. To není jisté. Budeš bit. Ty dostaneš.. “
Dítě slyší a při mnohočetném opakování může i uvěřit….
Intenzivní prožitek může přinést ochota vystavit se tomu, co cítím a
vědomě zpochybnit “staré“ vzorce chování. Už neuhýbat, prožít pocity s omezením spojené a vystoupit z “nevědomí.
Postupně tak jak nové přichází, objevit a zpochybnit svazující přesvědčení, vzniklá dlouhodobým a častým opakováním.
Jako bychom měli na mozku “čepičku upletenou z dobře míněných rad, příkazů, zákazů, varování a přestali jsme důvěřovat svému niternému vedení.
Bez moci..v ne moci.. ne mocná..
“Nech se vést svým nitrem” říkal v jedné pohádce moudrý Soví strážce.
S vědomím “čepičky“, a nebo dokonce jejím rozmotáním 🙂..
NECH SE VEST SVÝM NITREM