Odpojenost

Občas vnímám pocit naprosté odpojenosti.
Naprosté nesouvislost se vším okolo. Cítím se jako cizinec, mimozemšťan, který pochází z “jiné hry” a nic z toho co se tu děje mi nedává smysl. V tomto životě jsem něco takového cítila v děloze když matka nevěděla, že je těhotná.
Poté v momentu kdy to zjistila, ale naprosto odmítla. Další “level” tohoto stavu nastal při odpojení a oddělení po porodu. Kdy celé tělo, celý život touží po spočinutí na těle matky a nastal čas osamocení ve svázání. Tak pevném, že nebylo možné se hnout.
Čekání na návrat matky trvale odcházející s přesvědčením jak je nepatřičné že vymáhám být s ní. Protože její úhel pohledu byl, že já vyžaduji, aby byla se mnou.
Každého komu se toho dělo a děje, považuji za velmi statečnou bytost, ochotnou se této hrůze izolace vystavit a dlouho prožívat. Odvaha toto prožívat a dokonce to pochopit a odpustit v nás klíčí.
Jaké to vlastně je, když jsme obklopeni tolika lidmi a s většinou z nich necítíme souvislost. Jaké to je necítit souvislost s tím vším TADY. “Jsem sama” říká matka a drží v náručí dítě. “Jsem úplně sám” říká muž a na klíně drží pejska, který se upřeným zrakem pokouší zdělit “Jsem s tebou, to to necítíš?”
Jsme tady a teď a máme dar přijetí a odpuštění!

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů.