Stárnutí

Dívám se do zrcadla a vidím Vrásky…
Co se to na tom obličeji děje . Vždyť uvnitř se cítím mladistvě ale jak mě vlastně vnímají jiní?
Ve dvaceti mi čtyřicátník připadal tak starý jako by se mě vůbec netýkalo to.. zestárnout. Babičce bylo šedesát,” No, co by asi ještě chtěla”  A je to tady 
Poraď si jak umíš. Bez přípravy, bez prožitku dospělosti, JE TO TADY… co s tím. Makeup? Plastika? Schovat se a nevylézat? Rozbít zrcadlo, které neomaleně říká, že už v zemi zdejší nejsem nejkrásnější , zlikvidovat “ Sněhurku”? Najde se jiná krásnější, …..asi neefektivní činnost ..tak CO S TÍM…….”
Volám do Všech stran…je někde moudrý, kdo to prošel? Kdo stárne moudře a laskavě? A nic. No, možná jsem v genetickém plánu ta první, kdo má tu možnost to zkoumat. Díky za to. Zrcadlo, zrcadlo…dívám se levým okem do svého levého oka v zrcadle… něco ve mě vzdoruje, nechce to vidět a po minutce … se mi začíná líbit to oko do kterého hledím. Vidím v něm nekonečnou galaxii, hloubku, chvílemi i sama sebe..
Ano, tahle vráska je od “křenění “ se do Slunce a tahle jak zaostřuji na čtení bez brýlí…..a tahle, kde ses vzala..jaký je tvůj příběh na mém obličeji..
Proč je asi tak těžké dívat se na sebe se zalíbením…
Je možné že je to zvyk, vypěstovaný z času kdy jsme se necítili dostatečně vidění a milováni?
Okoukali jsme odmítání sebe jako “sport” ega jak získat více pozornosti?.
Věříme, že se nám to zestárnutí nestane?
Co jsme vnímali v ten čas u babiček, dědečků, otců a matek..
Přijímali? Odmítali? Vyhýbali se ironií a sarkasmem?
Můžeme být první v genetice kdo to vnímá přítomně a bděle. Můžeme o tom mluvit, sdílet to s jinými a vykřičet do universa jak se toho bojíme. Ano. Můžeme s tím být jinak než jsme dosud vnímali a můžeme se i zlobit a nadávat.. můžeme TO tabu “dát “ na světlo a přijímat – Že se to děje…
A děje se to…
Moji předkové chtěli mít “stará kolena” aby se o ně někdo postaral.
Mít Na starosti…proč bych měla mít program, že chci aby mi někdo vyráběl Potíže.  NA starosti…
Zkoumala jsem jak je to v přírodě, ale neobjevila u jiných savců to, že by starší vymáhali návratnost péče, kterou svým dětem poskytli. Vnímám, že je to zařízeno tak, že rodiče uspokojují potřeby dítěte hned a ochotně, tak to později ono předá svým potomkům.
Není mi příjemná představa, že mě mé děti přebalují.
Rozhodnuto.
Odpouštím si Stará kolena a nechám BÝT své potomky.
A pokud budu natolik moudrá stará, je možné že budou rádi se mnou  a budou mít pocit, že je na co se mě ptát, je mi ctí…:)
A až se bude dít to, že budu připravena odejít, zemřít tak v tomto dění budu připravena objevit svatost a obřadnost toho momentu, stejně jako jsem to objevila v rození .
Děkuji

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů.