Víra

Věřit, nevěřit, pochybovat….
Věřit “slepě”..naivita…
Zkoumám přemýšlím, s mnoha individualitami o tom komunikuji..
Věřit druhému pro mě nyní znamená slyšet jeho verzi, jeho příběh, který z indicií skutečnosti poskládal a přesvědčivě prezentuje.
Jako dítě jsem neměla dlouho schopnost rozpoznat u druhých skutečnost a fikci jejich vlastního filmu. Filmy rodiny jsem “brala’ jako skutečnost. Hluboko ve mě klíčil pocit, že to tak není a rostl a rostl, zároveň ale vznikal Můj “film”, točený na základě filmu rodiny a po určité době jsem cítila, že častěji preferuji fikci filmu, to co rodiče chtějí slyšet, protože to skýtalo iluzi bezpečí, možnost vyhnout se trestu za neposlušnost. Věřit když už nechci zjistit, že mi lhali? Prý pro mě dobro. Neboj, to nebude bolet, prásk a injekce která umožňuje aby se do mého těla dostaly látky naprosto cizorodé, zpochybňující dokonalost imunitního systému mého těla.
Když budeš hodná, dostaneš odměnu, ale jako to, že ji dostal i bratr, který, vůbec hodný nebyl?… Prý aby mu to nebylo líto.. plakal by. Věřila jsem, že pomůže držet smutek, když někdo zemře. Věřila jsem tomu, ale neřekli kdy ten Smutek můžu pustit. A on se zabydlel a nechce se mu odejít.
Věřila jsem v náboženství Samé jedničky. Dlouho dlouho dávala obrovské množství energie do Učit se. A pak se rozhlédnu a zjišťují, že se jiné děti radují a smějí a mně UŽ to nejde…..
Věřila jsem v náboženství Medicína. Pan doktor ví o tvém těle víc než ty, On ti pomůže. A jeden takový POMOCNÍK říká mé mámě, když mi nefungovala slinivka, “no asi bych vám to neměl říkat, ale léky které vaše dcera potřebuje, vám už napsat nemůžu, protože kvótu jsem vyčerpal pro sebe. A kafe už mi nenoste, mám jich plný šuplík’”..
Máma psala stížnost a já přestala věřit v PoMoc.
Věřila jsem, že musím pomáhat starším. A já se potřebovala od nich učit moci a moudrosti. Pouštím paní v autobuse sednout, mohla by se na mě za to usmát? Pronesla “ no, to je dost, že ti to došlo. Bylo mi sedm a bála jsem se starších lidí natolik, že si dodnes v tramvaji často nesedám 🙂.
Věřila jsem v Ježíška. On všechno vidí a dává mi dárky podle toho jak jsem hodná. Bolelo u srdíčka když jsem ve škole zjistila, že to je lež. Nemohla jsem se pak mámě dívat do očí, když v té hře, nevědíc že vím, pokračovala dál.
Věřila vnoučata když děda s kamennou tváří říkal, že ty, větší vejce snáší kohout….?
Věřím v odvahu říkat věci tak jako jsou. V probuzeni ochoty vystavit se vnějším okolnostem a vyrovnat se s tím, co měnit nemůžu..
Věřím v klubající se moudrost v každém z nás, najde si cestu ven tak jako tráva prorůstá asfaltem.