ZAMYŠLENÍ K ŽIVOTU

Měla jsem sen, možná to bylo bdění…
Cítila jsem bezbřehý smutek. Tak hluboký, že by bylo snadné se v něm utopit. Se svými předky jsem se ve svých představách setkávala již dříve. Vypravívám jim o tom, co se mi děje, co jsem pochopila, co se mi nedaří..nevím jestli je to zajímá, ale tak to cítím … .
Seděla jsem u ohně a zoufale chtěla vykřičet životu že nevím!!!!!! neviiim Nebojím se !!! Tolik se chci učit moudrosti a tak málo cítím spojení…
Nový vjem a cítím, jak přede mnou sedí moji rodiče a poprvé bez souzení a hodnocení se vystavují “nahá” tomu, BÝT jimi viděna se vším tím co vnímali jako špatné i dobré… neskrývám a oni mě zří… neuhýbám a vyplakávám se z tenze strachu, že jejich cit ke mně je podmíněný. Musím dělat něco proto aby…
Vzdávám se touhy chtít cokoli jinak než je..
Mí bohové, máma BoŽena a táta Josef, jsou mými prvotními učiteli.
Dlouho jsem odmítala…..teď PŘIJÍMÁM…
Objímám a přijímám.
Děkuji